VÁCLAV CHAD - "NEVĚDĚLI JSME KDY VÁLKA SKONČÍ"

Tvorba Václava Chada (8. září 1923 Břeclav – 24. února 1945 Zlín) zahrnuje pouhých pět let, ale svým rozsahem, podobou a významy se řadí k výrazným výtvarným projevům českého umění první poloviny čtyřicátých let 20. století. Rozhodující byl rok 1939, kdy byl začínající malíř přijat na nově otevřenou zlínskou Školu umění, na jedno z mála míst, kde bylo možné studovat i po uzavření vysokých škol nacisty. Absolvoval v roce 1943, poté ve Zlíně ještě navštěvoval speciální školu a začal pracovat pro Baťovy závody. Neuzavíral se však do světa umění, naopak cítil nutnost aktivně vystoupit proti zlu. Roku 1944 se zapojil do protifašistického odboje s jasným vědomím rizika, které toto rozhodnutí s sebou nese. V únoru 1945, několik měsíců před koncem války, ho při zatýkání a následném pokusu o útěk gestapo zastřelilo. Bylo mu tehdy 21 let.

Jeho násilně přerušené dílo lze rozdělit do několika tematických okruhů i stylových vrstev. Najdeme v něm krajiny, figurální scény, často s biblickými náměty či odkazy na válku, neskrývanou erotiku, imaginární abstraktní kompozice, melancholické portréty. Víc než náměty však stojí za pozornost jejich zpracování. Můžeme tu zaznamenat jakýsi zrychlený vývoj, spíš souběžnou existenci několika stylových rovin, než pozvolný lineární vývoj. Vše vzniká v horečném chvatu, snad i s předtuchou vlastního omezeného času. Výraznou polohou je exprese s karikaturně deformovanými tvary, nadsázkami a groteskními perziflážemi tradičních témat, které odrážejí dobu „bez Boha“. Souběžně se objevují postupy inspirované surrealismem, označovaným nacisty jako „zvrhlé umění“. Pro svou otevřenost, záměrné provokace i příchuť zakázaného ovoce se staly pro mladého umělce symptomem svobodné, ničím nesvázané tvorby a svého druhu protestem proti stávající situaci. Konečně tu jsou existenciálně laděné práce, jakoby soustředěné do sebe, které se na rozdíl od exprese nebo provokace obracejí k nitru, obecnějším otázkám, filozofickým úvahám.

Chadovy práce, které se tu představují v kontextu Školy umění, jsou svědectvím hledání svobodného prostoru v nesvobodě: záměrně pobuřují, překračují tabu, odmítají líbivost a prázdné estetizování. Vynikají bezprostředností výpovědi, v níž se střetávají představy začínajícího malíře s nutností reagovat na složitou dobu, v níž žil. Právem se řadí k progresivní linii okleštěného českého umění první poloviny čtyřicátých let. Nejranějšími vystavenými pracemi jsou robustní kresby z doby kolem roku 1940, které tematicky spojuje motiv smrti. Kontrastně k nim je představena série o něco pozdějších a výrazně uvolněnějších dynamických skic s eroticky pojatou ženskou postavou. Tyto dvě protikladné polohy, na začátku čtyřicátých let ještě oddělené, se budou v následujícím Chadově díle stále těsněji spojovat a prostupovat. Výmluvně to ukazuje série Ukřižování, která prochází celou malířovou tvorbou. Chad se zajímal o kompoziční řešení starých mistrů, ale jeho vlastní interpretace biblické scény se od nich výrazně liší. Malíř téma oběti a vykoupení blasfemicky proměňuje. Spojuje ho s tvarovými deformacemi, rozteklými tvary, otevřenou erotikou, skandál vyvolávajícím vyměšováním. Mísí živé a neživé, lidské a mechanické, smrt a erotiku do provokativního groteskního celku, vše zachycuje bez zábran, bez studu, bez moralizování. Jeho krutý výsměch tradičním křesťanským hodnotám se rodí z bezvýchodnosti, je rouhačskou protiváhou existenciálně tíživé reality a válečného běsnění.

Kresby jsou Chadovým charakteristickým výtvarným projevem. Jsou bezprostřední, rychlé, schopné zaznamenat okamžitou myšlenku. To platí především pro kresby ze skicáku, kladené do širšího časového rozmezí let 1943-45; posloupnost dnes jednotlivě oddělených listů už nelze zpětně rekonstruovat. Představují jakýsi malířův deník, v němž zachycoval ve zvláštní symbióze figurální a abstraktní motivy, náměty pro budoucí díla, různé fragmenty, karikatury, utkvělé vize. Některé motivy se vracejí (hodiny odměřující čas, stopy, které nikam nevedou, žebříky trčící do prázdna, tvary podobné padákům či medúzám, které někdy evokují padající bomby, temná slunce aj.), pokaždé jsou však zapojeny do nových souvislostí. Jako by to byla zašifrovaná sdělení s nesnadným a mnohovrstevnatým či víceznačným způsobem čtení. Snadnější orientace je u celistvých scén, často odkazujících k válce. K nim patří skupina kolorovaných a lavírovaných expresivních kreseb spojujících brutalitu a karikaturní deformace do absurdní a hořké grotesky. Jinou variantou jsou surreálné vize doplněné psanými přípisy (např. „ze dvou světů jeden mrtev, druhý bez moci se narodit“). Jsou výrazem beznaděje, skepse a jakoby neexistující nebo těžko představitelné budoucnosti.

Chadovy obrazy dokumentují malířovo hledání vlastního stylu. Zahrnují expresivním rukopisem ztvárněnou krajinu, abstrahované surrealistické vize i utkvělé téma groteskně pojatého Ukřižování. Výraznouskupinou je série portrétů a autoportrétů. Jsou svou oproštěností jakoby opačnou stranou absurdních groteskních vizí a rouhačských transformací tradičních témat. Vyzařují zvláštní melancholickou atmosféru, jsou naplněny smutkem, vyjadřují osamocení, opuštěnost. Stejné vyznění má i „dvojportrét“ Obraz s červenou brankou nebo olej Rozmluva za války, oba z roku 1943. V prvním díle stojí dvojice postav na pomyslném rozhraní dvou světů, přičemž jako by nepatřila ani do jednoho z nich. Minulost je ztracena, budoucnost se žádná neobjevuje. Pocit vykořeněnosti a nejistoty je symbolickým zachycením situace, v níž se malíř i celá doba nacházela. „Válečný“ obraz zase vypovídá o nemožnosti komunikace, navázání normálního lidského kontaktu. Na rozdíl od prvního obrazu to je téměř monochromní, ke znakovosti zjednodušená malba. Ve tvarové stylizaci dále pokračuje ojedinělý obraz Postavy (1943-44). Existuje k němu přípravná kresba, stejným způsobem zaplňující plochu skladbou geometrizovaných těl, jejichž tvary jsou jakoby vtlačovány do předem daného prostoru. Karikaturní deformace už není vyvolána impulsivní expresí, nýbrž geometrizováním tělesných forem, nejvíc patrným na naddimenzovaných rukou a jejich gestech. Možná je tu naznačeno malířovo směřování k větší konstruktivnosti, ale tato hypotéza
zůstane, bohužel, už bez odpovědi.

Alena Pomajzlová