ADOLF BORN

Vážení přátelé,

Náš jubilujicí Adolf Born patří  - jako Raffaell Santi – k výjimečným zjevům, které zazářily hned v časném mládí. Už v roce 61, když přijel s Vladimírem Tesařem a Josefem palečkem poprvé do Paříže, vzbudil pozornost. Jaime Sabartés si tehdy do svého deníku poznamenal, že den po Bornově příjezdu volal nervózní Picasso Braqua a řekl mu: Žorži, ten nám tu chyběl!

A tentokrát Adolf Born v Paříži vůbec nevystavoval. Pouze tam byl. Hladinu společenského života rozčeřil pouze svým zjevem. Vidíme, že ač není krajinářem, hraje u něho exteriér významnou roli. Zastavme se u toho.

V Mistrově populární knize „Bornův život zvířat“ najdeme tento pronikavý postřeh: Zvířata exotická působí exoticky pouze v našich krajích. Ve vzdálených končinách vypadají docela obyčejně.
Podíváme-li se na Adolfa Borna /prosím, podívejte se na něj/, vidíme, že působí exoticky. Ale co víc! On působí exoticky jak ve vzdálených končinách, tak i doma. Dokonce i ve vlastní koupelně. Viděl jsem ho jednou před zrcadlem a měl jsem povznášející pocit, že jsem svědkem rozmluvy Alberta Schweitzera s Vilémem II.
Působí-li Adolb Born exoticky, pak jeho osobní záliby působí dokonce excentricky. Obyčejný člověk miluje detektivky, pivo a hezké slečny. Adolf Born miluje Turky. Má rád turecké detektivky, turecké pivo a turecké slečny. Oddaně a bez výhrad zbožňuje tureckou kávu a turecké hospodaření a ze všech pražských soch má nejraději Turka na Karlově mostě.
Prostí lidé, jako jsme my, sbírají známky, staré mince nebo grafiku. Ne tak Adolf Born. Ten sbírá klobouky. Šatnářky v celé Evropě si na něj dávají pozor. Born sbírá i kuchařské čepice, hasičské helmy a biskupské mitry. Má doma noční čepec Franze Josefa, kápi kata Mydláře i buřinku rady Vacátka. Na Sicílii odcizil patnáct černých klobouků v sídle Cosa nostra. Od té doby je na útěku a nosí knír.

Když se ho jeden holandský žurnalista zeptal, kdy svou sbírku uzavře, Adolf Born se zasnil, a řekl: „Tehdy, až všechny klobouky budou moje.“ Pak se ovšem nesmí divit, že ho jedno město odmítá pustit do svých bran. Jsou to Valašské Klobouky.

Když zasvěcený člověk o někom uslyší, že miluje Turky, sbírá klobouky a ještě ke všemu maluje bernardýny s fajfkou a slony, kteří mají místo chobotů nohy tak dlouhé, jako má prezident valašské republiky, začne se o něho pochopitelně zajímat. A skutečně – zájem veřejnosti o Adolfa Borna je obrovský. Obecenstvo si prohlíží na výstavách jeho díla, okukuje Mistra v televizi a pře je si mít doma jeho obrázek. Nadšenci se rekrutují v naprosté většině z řad seriózních lidí, kteří se Bornovým uměním posilují a nechávají se vynést vysoko nad oblaka všední reality.

Bohužel – najdou se i jedinci, na které má Bornovo umění vliv negativní. To byl onen známý případ zřízence pražského magistrátu, který rozkousal vltavský perník a tvrdil, že po shlédnutí Bornovy litografie ztratil životní orientaci. Tento případ, o němž se psalo i v zahraničí, traumatizoval jednu osobnost světového formátu. Byl to Salvator Dalí, který se týden na to stáhl z veřejného života. Jeho mindrák, že žádným svým dílem nic podobného nezpůsobil, prohloubil ještě dopis manželky Galy, končící slovy /cituji/: „Máš to marné, Salvatore, Adolf Born tě převálcuje, kdy se mu zachce.“
Znám lidi, Adolfa Borna a Salvatora Dalího spojují a tvrdí, že oba jsou velkými umělci, ale také velkými blázny. Je ale zajímavé, že právě oni projevují o díla obou Mistrů až hysterický zájem.  Tento paradox mi připomíná anekdotu z filmu Woodyho Allena, kterou nejspíše znáte. Dovolím si ji připomenout: Přijde k psychiatrovi muž a povídá, pane doktore, zbláznil se mi bratr. Tvrdí, že je slepice a snáší vejce. Tak ho dejte do blázince, radí psychiatr. Což o to, to bych mohl, povídá ten chlapík, jenomže mě se ta vejce velice hodí.

Je tomu opravdu tak. Lidé se sice shodnou, že Bosh, Archimboldo, Niki de St. Phalle, Topor nebo Mikulka nejsou tak docela normální, při tom však jejich produkci tak či onak potřebují. A kupují.
V případě Adolfa Borna je to zvlášť patrné. Jeho litografie nazvaná Výlet obstarožního mága je beznadějně vyprodána. Rozebrali si ji hlavně příznivci Valtra Komárka. Litografii Tajnosti Paříže koupila v počtu tří set kusů Bezpečnostní a informační služba. Také litografie nazvaná Námluvy harrachovského myslice šla dobře na odbyt. Tu skoupili hlavně zajíci.

Říkáme-li, že Bornova díla jdou na dračku, dotýkáme se dalšího paradoxu. Jak vysvětlit, že společnost, která je průběhem času čím dál víc realistická, nadšeně kupuje Bornova díla, která jsou průběhem času realistická čím dál méně?
A třetí paradox: Jak vysvětlit to, že Bornovu komplikovanému a často záhadnému dílu, kde na každém kroku potkáváme jednorožce v bačkorách, chodící ryby a bruslící myši, rozumějí i dítka školou povinná?
Otázek je mnoho. Proto bylo záslužné, že se řešení těchto problémů chopil loni na jaře vídeňský Freudův ústav a podrobil Mistrovo dílo složité, ale úspěšné analýze. Jejím výsledkem je řada článků, uveřejněných v časopise „Psychiatrische Blätter.“

Tak na příklad práce MUDr. Maxe Wintera objasnila řadu motivů v Mistrově díle, například velmi frekventovanou postavu krysaře. Winter v něm přesvědčivě dešifroval Františka Nepila, který svým vyprávěním táhne posluchače jako na provázku, kam se mu zachce.
V příspěvku docenta Helmuta Hübela nacházíme překvapivé důkazy o tom, že Bornova tvorba nevyrůstá ze schválností a libovůle šíleného fantasy, ale že je pevně spjata se skutečností a že se v ní odrážejí především zážitky z Mistrova dětství.

Zjistil například, že Bornova zdánlivě nevysvětlitelná lásku k Turecku pramení z traumatu hodného a pilného chlapce, kterému byl soustavně odpírán turecký med.
Docentův výzkum odhalil, že i Mistrova sběratelská vášeň propukla v čase školní docházky. Kdosi mu ve třídě ukradl z věšáku rádiovku a nechal mu tam starší cilindr, který padal chlapci přes uši. V ubohém školákovi, který tak za trest musel chodit až do Vánoc, aby si dal příště na své věci pozor, se vzedmula mohutná vlna rozhořčení oproti nespravedlivému světu.
Tehdy začal brát lidem čepice a klobouky a brzy jich měl celé vagóny. A tím se vysvětluje ona zvláštnost, proč Jihočeši chodili před válkou prostovlasí. Bornova trestající posedlost se pak projevila v celém jeho uměleckém díle, což dokazují všichni ti bernardýni v buřinkách a vrány ve slamácích, kočky v turbanech a sovy v kokrhelích, ondatry v čepicích a myši v třírohých kloboucích, papoušci v nočních čepičkách a netopýři v cylindrech.

Tak došlo – uzavírá docent Hübel – pozoruhodné transformaci kdy se dávná křivda proměnila ve velkolepý dar. Ano, vážení. Adolf Born nám na jedné straně klobouky bere, ale ve svých dílech nám je mnohonásobně vrací přetvořené v zázračná umělecká díla.
Obšírný výzkum Freudova ústavu konečně ukázal, že Bornovo dílo má mnoho vrstev a že zasahuje dokonce i do sféry parapsychiky, tedy do oblasti jevů jen stěží pochopitelných.
Tuto stránku Bornovy tvorby prozkoumal profesor Franz Hrdicka. Uvádí nevysvětlitelný případ spiritistky Inge Krausové, vdovy, která pořádala seance ve 4. vídeňském okrese. Když se přítomní vzali za ruce a světlo zhaslo, učinila paní Krausová pokus spojit se s manželem. Místo něj se v místnosti objevil jelen na lyžích, známý z Bornovy litografie. Na zádech mu seděl statný dobrman v buřince. Když se ho paní Krausová ptala, čeho si žádá, řekl přítomným, aby nevěřil investičnímu fondu I.V.Palex. Načež zjevení zmizelo.
Pro nás je však nejzávažnější případ, který se odehrál loni v Salzburgu. Paní Helga Schlegelová se udusila příliš velkým sendvičem u Mc. Donalda a dostala se do stavu klinické smrti. Letěla oním známým tunelem a náhle se ocitla v krajině, kde pobíhalo půl tuctu kentaurů v cylindrech a kde kočky tančily kankán. Veliký hlemýžď s plnovousem ji přivítal a předal jí kytici ze samých švitořících vlaštovek. Pak jí vzali mezi sebe dva ptáci v dámských plavkách a látali s ní nad paloukem, kde hrál bernardýn na harmoniku. Když lékaři vrátili paní Schlegelovou zpátky do života, prohlásila, že nic krásnějšího nezažila. Protože znala Bornovo dílo, dobře věděla, kde těch dvanáct minut pobývala.

Tento poslední případ, kterým končím své pojednání, ukazuje na geniální intuici Miroslava Horníčka, který napsal: „Kdybych věděl, že ráj bude stvořen podle návrhu Adolfa Borna, začal bych sekat dobrotu, abych se tam dostal. Závěry vídeňského profesora a hlavně případ paní Schlegelové naznačují, že Miroslav Horníček nebyl ve své hyperbole daleko do pravdy a že my všichni, jak tu stojíme a sedíme, se jednou v bornovském ráji možná sejdeme.
 
Miloš Macourek,
5.6.1995