RADIM HANKE - BILÝ STÍN TVARU


Radim Hanke (1963) se od počátku své tvorby v osmdesátých letech 20. století profiluje jako svébytný sochař, jehož dílo určuje zaujetí lidskou figurou. Ač rodák z Třince a absolvent pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, rozhodl se na základě osobních vazeb propojit svůj život se Zlínem. Poučen uměleckými odkazy minulosti, zejména sochařstvím archaického období a italskou figurální plastikou (G. Manzù), rozvíjel svůj vlastní rukopis. Zpočátku se vydal směrem ke stále radikálnější transformaci výchozího tématu. Skrze oproštění tvaru a jeho produchovnění se ocitl až na pomezí abstrakce, zároveň však nerezignoval na reálné východisko ani na respekt ke klasickému figurálnímu typu. Jeho význam nově zhodnotil po přelomu století v souvislosti s pracemi zobrazujícími konkrétní osobnost. Vedle bust pro muzeum voskových figurín se začal soustředěně věnovat pomníkovým návrhům a realizacím určeným pro veřejný prostor. Záhy tato díla utvořila jeden z klíčových okruhů umělcovy tvorby, mezi jehož milníky patří pomník zakladatelům města Zlína Tomáši Baťovi a Janu Antonínu Baťovi (2007-2010), socha Emila Zátopka na zlínském Stadionu mládeže (2014) nebo socha sv. Jana Pavla II. v Bukovanech u Kyjova (2016-2017).

Námětovou oblast vymezují především mužské a ženské figury, hlavy, ale i portréty, které si Hanke podmaňuje v širokém výrazovém rozpětí. Zatímco se v některých dílech pevně drží realistických východisek a důsledného propracování, v jiných pracích vznikajících souběžně neváhá uplatnit větší míru stylizace a zjednodušení. Každá socha rezonuje v autorově tvorbě velmi dlouho a často se prostřednictvím inovací či obměn vrací. Stejnému námětu je dán výrazný rozkyv, nevyhýbající se ani odlišnému materiálovému a technickému zpracování. Zároveň bývá reflektován v malířských a kresebných záznamech, které k autorovu projevu neodmyslitelně patří již od studijních let. Kresby nevznikají pouze jako pomocný nástroj v podobě náčrtů a skic. Stejně jako obrazy reprezentují plnohodnotnou součást umělcovy výpovědi, ať již jsou vytvářeny ve vazbách na konkrétní sochu nebo v nevázané tvůrčí volnosti. Podstatnou roli v jejich komponování hraje monochromní princip. V nejjemnějších nuancích tlumených tónů se z plochy papíru či plátna vynořují prchavé záchvěvy tváří a těl, které vypovídají o vnitřním, psychickém zraku umělce.

V těchto uměleckých vztazích vznikla rovněž díla prezentovaná na výstavě nazvané Bílý stín tvaru. Její skladba je založena na sochařských a malířských kompozicích, kterými se autor v současnosti intenzivně zabývá. V daném ohledu se dominantou expozice stává Pieta (2017-2018), jež vzešla z účasti v soutěži na pomník obětem 1. světové války ve Vyškově a v letošním roce by se měla dočkat svého odhalení. Sochařskou linii výstavy dále spoluutváří Dítě (2017-2018), jehož inspirační zdroje se v Hankeho tvorbě objevují již více jak deset let, a působivé podobizny ženy (Eva, 2017-2018). I přes různost výtvarného cíle lze ve všech plastikách sledovat autorův charakteristický přístup, kdy vyjadřuje vnější stránku zobrazované osoby a současně jí proniká, aby zachytil její vlastní podstatu. Důležitým elementem se stává silné vnitřní pnutí sochy, značící její duševní děj, který může přecházet až v děj pohybový. I ve své uměřenosti je dílo komponováno velmi dynamicky, naplněno potřebným napětím se pohledově aktivuje ze všech stran. V detailu můžeme Hankeho sochy pozorovat jako imaginární krajinu se svou vlastní zákonitostí vyvýšených a prohloubených ploch. Stín, který vrhají, však není ponurý. Namísto odvrácené strany světa evokují zrod a vytváří prostor, kde je stín tvaru bílý.

Pavlína Pyšná