Alex Beran

Zlínské odpoledne

Umělecká tvorba malíře a grafika Alexe Berana (*1923) je spojena především se severočeským Libercem. Vztah k výtvarnému umění byl u něj pěstován již od útlého věku. Jeho dědeček byl uměleckým řezbářem, otec Jaro Beran se zase věnoval kresbě a grafice. Kromě toho byl velmi činným organizátorem přehlídek výtvarného umění. Díky jeho iniciativě byla těsně po válce založena liberecká galerie a Jaro Beran se stal prvním ředitelem.

Počátky umělecké tvorby Alexe Berana můžeme nalézt také ve Zlíně, kde během let 1939 až 1945 navštěvoval poslední ze vzdělávacích institucí firmy Baťa – Školu umění. Cílem tohoto učiliště, spojujícího umění s řemeslem a průmyslovou výrobou, byla výchova nových kvalifikovaných výtvarníků, kteří měli svou prací přispět ke kultivaci baťovské reklamy, novému vzhledu výrobků i jejich balení a celkově se tak podílet na zvýšení atraktivity a prodejnosti produktů firmy Baťa. 

Historie školy byla úzce spjata především s postavou mladého dynamického ředitele architekta Františka Kadlece. Kromě něj ve škole působila řada předních osobností československé meziválečné architektury, malířství a sochařství. Vyučoval zde například funkcionalistický architekt Bohuslav Fuchs, avantgardní sochař Vincenc Makovský, návrhář a výrobce nábytku architekt Jan Vaněk, grafik meziválečných brněnských Lidových novin Eduard Milén či malíř, grafik a scénograf Jan Sládek. A právě osobnost Jana Sládka významně ovlivnila další směřování umělecké tvorby Alexe Berana.

Složitá válečná doba a zaměření některých pedagogů ve Škole umění si vyžádaly tradičnější přístup k výuce a jistá omezení. V tomto ohledu byli nejkonzervativněji orientovanými vyučujícími malíři Vladimír Hroch a Karel Hoffmann. Mezi těmi, kteří se naopak snažili probudit zájem studentů o moderní umění, byli Jiří Jaška nebo Jan Sládek, kteří žákům obstarávali literaturu pro samostudium. Časopisy, katalogy a monografie o osobnostech dějin umění, jakými byli Gogh, Gauguin, Štyrský a Toyen, pak sehrály v životě začínajících umělců neméně důležitou roli jako výuka ve škole.

Soubor fotografií Zlínské odpoledne byl inspirován právě takovými literárními zdroji. Tím prvním bylo německé vydání publikace o pařížském fotografovi Eugéne Atgetovi, kterou Alexi Beranovi půjčil Jan Sládek. Eugéne Atget (1857-1929) svými dokumentárními, sociálně laděnými snímky, zachycoval pařížská zákoutí, jejich obyvatele a místa, která postupně mizela s nástupem moderní éry. Jeho cit pro volbu netradičních námětů, společně se specifickým úhlem pohledu, zanechal v Alexi Beranovi silný dojem. Dalo by se říci, že tak jako zachycoval Atget Paříž z netypické předmoderní perspektivy, i Beranovy fotografie zlínských odpolední v sobě odrážejí sugestivní pohled na mizející starý, nebaťovský Zlín. Přestože ve své době Eugéne Atget nebyl považován za moderního, dnes je jeho práce považována za důležitý předstupeň surrealistické fotografie 20. a 30. let.

Druhým výrazným inspiračním zdrojem byla monografie Štyrský a Toyen z roku 1938, jejíž úvodní slovo napsal Vítězslav Nezval a doslov Karel Teige. Prostřednictvím této knihy se Alex Beran seznámil s již záměrně surrealisticky komponovanými soubory fotografií Jindřicha Štyrského, jakými byly Muž s klapkami na očích, Žabí muž a především Pařížské odpoledne. Pestrou škálu motivů z obou knih pak Alex Beran syntetizoval ve svém Zlínském odpoledni, kde se kromě opuštěných zákoutí, fragmentů výkladních skříní,
branek, dvorků a skladišť dominantně objevují také sugestivní scény ze starého zlínského hřbitova nebo cirkusového prostředí. Po roce 1945, kdy se Alex Beran vrátil zpět do rodného Liberce, vytvořil podobný fotografický soubor z města, jehož německý název Reichenberg po válce zmizel, stejně jako celá řada jeho původních obyvatel.

Druhá část výstavy je věnována experimentům s fotogramy, kterým se Alex Beran taktéž věnoval v během „zlínských odpolední“, v době svého volna. Důležitým vzorem mu v tomto směru byl Telehor - mezinárodní časopis pro visuální kulturu, který v roce 1936 vydal brněnský architekt František Kalivoda. Jeho zvláštní dvojčíslo bylo zaměřeno na dílo všestranného umělce László Moholy-Nagye, který svou práci ve 20. letech spojil s německým Bauhausem. Citlivá práce se světlem, využívání optických kvalit fotografie, nově objevená předmětnost a touha po experimentu s moderním výtvarným médiem je pak patrná v celém rozsáhlém souboru fotogramů, který snad nejvíce přibližuje dílo Alexe Berana meziválečné avantgardě.

Pokud bychom ve Zlíně 40. let hledali dalšího autora, který zde vytvářel náladové fotografie z městského prostředí a současně fotogramy, narazili bychom na jméno Antonína Horáka (1918–2004), pracovníka Filmových ateliérů Baťa a asistenta Josefa Sudka. Antonín Horák byl v kontaktu jak se Školou umění (byl mimo jiné autorem propagačních fotografií o její činnosti), tak s některými jejími žáky. Přestože je práce obou autorů v jistém směru podobná, svébytná série fotografií a fotogramů Alexe Berana vznikala zcela nezávisle, protože vzájemně o sobě a své tvorbě nevěděli. V kontextu tvorby Beranových spolužáků ze Školy umění je pak jeho zcela ojedinělá a výjimečná. 

Vít Jakubíček